Moje máma je hrdinka!
Jednou z oceněných dárkyní, která v roce 2011 věnovala svou kostní dřeň pacientovi, s nímž měla velký počet shodných znaků, byla i Jana Kosinová z Nejdku.
Jaká byla Vaše cesta do Českého národního registru?
Můj bratr měl známé v Německu, jejichž dcera onemocněla leukemií. Přemýšleli jsme, jak jí pomoci, začali na internetu zjišťovat podmínky pro vstup do Českého národního registru dárců. Bratr už bohužel nesplňoval podmínky vstupu, bylo mu víc než 35 let, tak jsem se přihlásila alespoň já. I když jsem věděla, že nemohu pomoci právě té konkrétní dívce, protože naše transplantační znaky se neshodují, říkala jsem si, že třeba žije někdo jiný, kdo mou pomoc bude potřebovat.
Právě k tomu v loňském roce došlo. Neměla jste pak strach?
Já jsem si o odběru kostní dřeně hodně četla, takže jsem věděla, že je bez problémů. A mohu to potvrdit. Porod byl daleko horší (smích). Odběr proběhl v narkóze, vyspala jsem se a když jsem se probudila, cítila jsem jen opravdu malou bolest.
Neplakal Váš syn Tomášek, když jste mu ujela do plzeňské nemocnice?
Vůbec ne. Hlídala ho maminka a byl v naprosté pohodě. Vysvětlila jsem mu, proč musím do nemocnice odjet, a on mě navíc viděl večer v televizních zprávách, protože tam ten den natáčela televize NOVA. Byl nadšený, říká, jak je na mě pyšný, všude o tom vypráví. Jsme velcí kamarádi, on je můj jediný a největší koníček.
Pracujete v německé firmě, která zhotovuje zámky do automobilů. Jak Vaši spolupracovníci reagovali, když jste jim řekla, že jedete na odběr kostní dřeně?
Můj šéf měl radost, protože je také v registru. Byla jsem po návratu pochválená, říkal, že je na mě hrdý. Vyzvídal, jak to probíhá, kdyby někdy potřebovali jeho. Řadu známých zajímaly podrobnosti a slíbili, že také vstoupí do Českého národního registru dárců kostní dřeně.
Přemýšlíte někdy o tom, komu jste dřeň darovala?
Mně bylo tenkrát pouze prozrazeno, že je to paní z Francie. Doufám, že je v pořádku.
Šla byste do toho znovu?
Určitě, bez přemýšlení. Škoda, že nás není víc.
